Drabble de Blanch - Víla všech víl

Čirý cit, stejně čirý jako slza slaná
v nás vyvolává touhu smělou.
Není to jen pouhá snaha planá,
jsi to ty a já…vysvlečená z citu, z kůže..nahá.

A když ucítím v sobě závan z prožitých to chvil,
vzpomínky se hrnou, nejen do mysli.
Říkají, že ač bys byla vzdálená i několik mil,
byla bys ta jediná, jediná víla ze všech víl.

Panna oděná v sametově bílém lnění,
co protlouká se mi myšlenkami.
Co vstupuje do mého bdění i snění,
kteráž to je ta jediná, žádná jiná zde už není.

A pak nastane ta černočerně známá svůdná tma.
Pohltí mě a ty objevíš se na mém prahu,
Řekneš, že jsi jen má, jedinečně a jedině jen má,
a já poděkuji za odvahu, že dotýkám se vrchu a ne dna.

To všechny hvězdy na obloze proti tobě zblednou,
závistí a touhou, podobat se tobě, vílo má,
že chtěly by být jako ty…vílou…aspoň jednou…
A nebýt v tom nekonečnu jen tou z mnoha, hvězdou levnou,
co každé druhé se podobá.